Váránasí


Svaté město hinduistů, ležící na západním břehu řeky Gangy. Město známé též jako Benáres nebo hindsky Káší. Nejvýznamnější poutní místo v Indii. Šivovo město.
Proč právě ono je to nejsvatější?
Protože Váránasí je místem, kde hinduistický bůh Šiva pobýval v doupěti a poté vyletěl k obloze v ohnivém sloupu světla.
Ve Váránasí se spojuje moc a síla všech ostatních poutních míst.

image
Ulice Varanásí

Jako muslimové putují do Mekky, hinduisté míří právě do Váránasí. Vykoupat se v Ganze, vidět posvátný rituál a očistit se od pozemských hříchů.

Každý, kdo zde zemře putuje rovnou do nebe a je osvobozen od dalších návratů do pozemského života. Smrt na tomto místě tedy pro Indy znamená vysvobození z nekonečného cyklu reinkarnací a dosažení konečného spasení.
Svůj pozemský život sem přichází dožít statisíce lidí ze všech koutů Indie.
Ve Váránasí se ročně vykoná okolo 50 tisíc pohřbů, což znamená asi 130–140 za jeden den.
Pohřební hranice tu hoří 24 hodin denně.  Dřevo se sem přiváží ze vzdálených míst, tudíž  je na místní poměry velmi drahé. Takový pohřeb přijde rodinu přibližně na 20 000 rupií  (přičemž za čaj na ulici dáte kolem 10 Rs).

image
Ulice Varanásí

Popel a zbytky ostatků pak putují do Gangy.
Nezpopelňují se jenom děti do deseti let, těhotné ženy, svatí mužové, malomocní a lidé uštknutí kobrou.
Aby byli hinduisté dokonale připraveni na poslední cestu k vysvobození, měli by se ve vodách Gangy koupat každý den.
Život ve Váránasí se tedy točí kolem asi 90 ghátů, které se táhnou v délce více než 6 kilometrů podél posvátné Gangy. Jsou to jsou schody k řece, které slouží k očistě. Ale nejen k té. Také k praní prádla, k rituálům a náboženským slavnostem.
Ganga patří v Indii mezí védská božstva, takže koupel v ní nepřináší lidem jenom očistu těla, ale i duše.
Je uctívána jako živoucí bohyně a je obdařena mocí očistit pozemské hříchy. Nikomu při koupeli nevadí, že je jednou z pěti nejvíce znečištěných řek světa. Nikdo po koupeli neonemocní. Nejspíš to bude tím, že lidé jsou tu velmi odolní a imunní vůči jakékoli nečistotě. Takové „přirozené očkování“.

Když jsme do Váránasí přijeli, myslela jsem, že už jsem něco málo viděla. Srí Lanku, ostrovy Indonesie, a že už mě nic zvlášť nepřekvapí.
Ale překvapilo.
Ruch, zmatek, jízda v levém jízdním pruhu, která vlastně není moc rozeznatelná, protože si každý stejně jede jak chce a kde to je možné. Troubení a nekonečně davy lidí.
I když jsem věděla, že nějak takhle bude Indie vypadat, na chvíli mě zachvátila panika.
„Panebože, tady se na sto procent ztratím a už mě nikdo nikdy nenajde!“
To by možná ani tak nevadilo, protože očividně je tu krásně teplo, žádný stres a vždycky je kam hlavu složit. Vždyť spousta lidí tu spí, kde je zrovna spánek přepadne.
Ale i když jsem se řídila maminčiným: „Kačenko, nejsi z cukru, tak se nerozpustíš“, ta představa, že se v tom chaosu ztratím, mi stejně nebyla příjemná.
A tak jsem se zoufale snažila Jirku neztratit z dohledu.
Když jsme hledali hotel ve spleti tmavých uliček starého města v centru Váránasí, z hluboka jsem dýchala a říkala si: „Už to přece znáš, ten tísnivej pocit určitě přejde. Měla jsi ho vždycky a vždycky přešel.“
A taky jo.
Ani jsem se nenadála a byl pryč.

image
Ulice Varanásí 3

Trochu jsme si odpočinuli po náročné cestě a vyrazili do ulic.

A od té doby už bylo všechno skvělé.
Uličky mi přestaly připadat tmavé a zákeřně tajuplné.
Ze začátku jsem se sice hodně věnovala sledování chodníku a silnic, protože v tomhle městě plném posvátných krav je záhodno dávat si pozor, kam člověk šlape, aby si pak na botě nenesl něco nepěkně páchnoucího.
Ale časem jsem to vypilovala a povrch ulice už hlídala jenom koutkem oka.
A nikdy, za celou dobu pobytu ve Váránasí, se mi žádná podobná „nehoda“ nestala.
(V Kalkatě to pak bylo poněkud jinak, ale to už by byla jiná kapitola).

Během pár dní mě Váránasí naprosto nadchlo.
Chodila jsem úzkými uličkami sem a tam a byla u vytržení. Všechno bylo tak jiné, tak zajímavé, tak exotické, tak krásné.
Je s podivem, že špína a bída může být krásná. Ale je to tak.
Kdo ví, možná je řeka Ganga opravdu bohyně.
Vlastně se o tom ani neodvažuji pochybovat. Vždyť podle pověstí byla Šivovou chotí.
Něco na tom bude, protože tohle město je neuvěřitelné. Je tu špína, ale spousta nádherných barev. Je tady mnoho bídy, ale lidé jsou tak milí a usměvaví, že i v té bídě je kus krásy.

image
Pobřeží XY

Uličky starého města jsou plné obchůdků s nejrůznějším zbožím. Látky, oblečení, šperky a nejrůznější tretky, cigarety, dobroty a nejvíc je asi těch, které bychom u nás nazvali smíšeným zbožím.
Zastavovat se u nich moc člověk nemůže, pokud nechce vzápětí odmítat tu „úplně nejvýhodnější nabídku nejlepšího a zaručeně nejlevnějšího zboží“ ve Váránasí.
Ale když už se tak stane a s úsměvem odmítnete, obchodník se dost často spokojí s příslibem nákupu druhý den – který ale vysloví většinou on sám.
Jako by vám nabízel výmluvu a zároveň si tím zajišťoval, že si ho zapamatujete a druhý den se to třeba povede.
Ale když chodíte kolem dva, tři, čtyři, pět dní a nic se nemění, pokaždé už jenom mávne rukou, mrkne a řekne: „Já vím, možná zítra.“

A Ganga? Gháty?
Když jsem k ní a ke ghátům přicházela poprvé, skoro jsem se bála, co uvidím. Čekala jsem smradlavou špinavou stoku plnou mrtvých krys. Přinejmenším.
Ale nic takového se nekonalo.
Naopak.
Vzbuzovala ve mně z nějakého nevysvětlitelného důvodu pocit zvláštní úcty.
Asi díky obřadům vykonávaným na jejích březích, pouštění květinových darů po vodě, rituálnímu omývání těl a pocitu štěstí zračícímu se ve tvářích těch, kteří do řeky vstupují. A vše kolem hrálo neuvěřitelnými svěžími barvami.
Bylo fascinující pozorovat, jak se lidé koupou a přitom si čistí zuby kusem dřívka, holí si hlavu a perou prádlo. Všechno se samozřejmostí jim vlastní.
Ale pro nás to jejich „samozřejmé“ je velmi výjimečné a exotické.

Mnohokrát jsem se přistihla při tom, že koupajícím se závidím a kdybych měla víc odvahy, zkusila bych to také.

Večer po setmění se na centrálním Dasahshwamedh ghátu denně odehrává hinduistická ceremonie.
Je to magická podívaná. Mladí kněží v tradičním oranžovém oblečení za doprovodu klasické indické hudby provádějí ohnivé hinduistické rituály. Uctívají jimi Gangu, boha Šivu, slunce, oheň a celý vesmír.
Ze schodů ghátů a z desítek lodí na hladině je sledují stovky diváků.
Chodila jsem tam téměř každý večer a pokaždé jsem si to užívala. Tu spoustu barev, vůní, rozzářených očí, slavnostního oblečení a atmosféry.

Vždy to bylo trochu jiné, ale pokaždé nádherně mystické.
Váránasí je město, do kterého jsem zamilovala na první pohled.
A kdybych měla ještě někdy možnost se tam vrátit, neváhala bych ani vteřinu.

image
Gháty ve Varanásí