Poslední květnový pátek se mi naskytla příležitost fotit svatební obřad párku bezdomovců a zároveň zarputilých punkerů, při nejmenším tedy co se ženicha týče. Potkal jsem se nimi ve čtvrtek odpoledne na Uhelňáku. Zrovna za podpory dalších kamarádů z mokré čtvrti vybírali šaty pro nevěstu nebo snad košili pro ženicha a pozvolna se chystali na rozlučku se svobodou. Domluvili jsme se na focení, aby měli na památku kromě mlhavých vzpomínek i pár obrázků. Ujasnili jsme si místo setkání. Zítra máme sraz už o deváté ranní na Palačáku.

Pár minut před celou vystupuju z tramvaje v očekávání, jestlipak se vůbec s někým potkám. A už po pár krocích je zřejmé, že jde o vztah opravdu vážný. Už z dálky vidím ženicha, který si před východem z metra navléká bělostně zářící košili. Svědkyně s přítelem jsou také ve slavnostním a pár dalších zas posedává po lavičkách ve stavu, jak je ráno po noční pijatice našlo. Svědek je na cestě, zdržuje ho fárání v popelnicích. Nevěsta si někam odskočila pro svatební kytici. Během chvíle se vrací a mizí v podchodu na toaletách, kde se převlékne do svatebních šatů. Sice se v nich příliš necítí, lamentuje, ale nevzdává se. Nevdává se každý den.

Obřad má začít v jedenáct. Chvíli trvá, než se zformujeme, nicméně s časovým předstihem vyrážíme pozvolna přes most do obřadní síně na pražské pětce, kousek za Andělem. Dorážíme dřív, i když cestou přibrzdíme ve večerce za účelem nákupu slavnostní krabky cigár, a přestože každou chvíli zastavujeme kvůli posilňování. Na chodníku před obřadní síní se dopíjí veškeré petkové zásoby. Probíhá emotivní loučení, čeká se na kazatele, který sice nebude oddávat, ale novomanželům po obřadu požehná. Kámoš pověřený hlídáním báglů a psů mizí za rohem, aby nerušil a zbytečně neupoutával pozornost, třeba měšťáků. Poslední rada svědkova ženichovi zní:

„Nezapomeň vole, hlavně jsme pankáči, vole“.

A během chvíle se střídají u stolku, kde pod dohledem paní úřednice vyplňují potřebná lejstra.

Vlastní obřad proběhl celkem svižně, v láskyplném duchu a bez jakýchkoliv nepřístojností. Na známou otázku oddávajícího odpoví oba rozvinutě:

„Ano, moc rád.“

„Ano, moc ráda.“

Přichází požehnání, blahopřání jeden přes druhého a vzápětí frnk z baráku ven. Dál je v plánu vyzvednutí hlídače psisek a báglů a cesta přes Uhelňák na louku u řeky, kde bude kalba pokračovat svatebním veselím. Než dorazíme za roh, připojí se gratulací další přátelé a ve stínu za rohem dojde na předání svatebních darů – flaška s lodičkou a láhve jakéhosi rumu s polskou etiketou. Muzikant hraje na foukací harmoniku zvesela, tuzemák oslazuje život a karavana se vydává na pouť. Každou chvíli se za námi někdo otáčí, chvíli na stanici čekáme za doprovodu cikánské kapely na devítku, pak se do ní nahrneme. Naštěstí je poloprázdná, bohužel i rozpálená pražícím sluncem. Harmonika hraje, rum koluje, včerejší rozlučka s dnešním pravidelným přísunem pet moků i kořalky udržuje u všech navýsost povznesenou náladu. Před bankou na Národní emoce kulminují první prudkou, vzápětí však udobřenou novomanželskou hádkou. Na Uhelňák dorazí torzo skupinky, zbytek odpadává a různě usíná cestou. Domluvíme se, že se sejdeme později odpoledne na louce. Prudká průtrž mračen plány odplaví. Náhodou potkávám nevěstu v doprovodu jejího pouličního táty, Lundgrena pražského, který ji před deseti lety do tajů života na ulici zasvětil.
„Můj chlap už je na záchytce,“ sděluje mi mladá paní. Měl pět promile a nutkavou potřebu něco radikálně řešit s nějakou smažkou, což se nelíbilo strážcům zákona, kteří si ho odvezli bez ohledu na blížící se svatební noc. Společně ve třech jdeme na plácek, pozdravíme se s nájemníkem pod mostem a čekáme na hosty. Mezitím slunce roztrhá mračna a loučka osychá. Někteří s chutí i díky blahodárné nutnosti vytuhnou. Loučím se a mizím ze scény.